OTEC UBU:  Hovnajs!

MATKA UBU: A to je pěkné, otče Ubu! Jste vy to čtverák!

OTEC UBU: Ať vás nepřerazím, matko Ubu!
MATKA UBU: Měl byste zabít někoho jiného, otče Ubu, ne mne.

OTEC UBU: Při mém zeleném ptáku, tomu nerozumím.
MATKA UBU: Cože, otče Ubu, jste snad spokojen se svým osudem?
OTEC UBU: Při mém zeleném ptáku, hovnajs, zajisté, paní, že jsem spokojen. Kapitán od dragounů, pobočník krále Václava, vyznamenaný řádem červeného orla polského,  bývalý král Aragonie, co byste chtěla víc?
MATKA UBU: Cože! Vy jste přece byl aragonským králem a teď se spokojíte tím, že vodíte na přehlídky padesát hulvátů s kosinkami, ačkoliv by na vaší kebuli mohla po koruně aragonské nastoupit koruna polská ?
OTEC UBU: Ach, matko Ubu, nerozumím tomu, co mi povídáš.
MATKA UBU: Ty jsi tak hloupý!
OTEC UBU: Při mém zeleném ptáku, král Václav je dosud velmi na živu a ostatně dejme tomu, že by i umřel, copak nemá hroznou spoustu dětí?
MATKA UBU: Kdo ti brání povraždit celou rodinu a dosednout na její místo?
OTEC UBU: Matko Ubu, vy mne urážíte a budete okamžitě uvržena do hrnce!
MATKA UBU: Ouha, ubožáčku, kdopak by ti spravoval kalhoty, kdybych byla uvržena do hrnce?
OTEC UBU: Aha, opravdu. Vlastně co na tom? Copak nemám prdel jako každý jiný?
MATKA UBU: Na tvém místě, co se té prdele týče, posadila bych ji na trůn. Mohl bys náramně zbohatnout, znamenitě se cpát jitrnicemi a hasit si to v kočáře po ulicích.
OTEC UBU: Kdybych byl králem, dal bych si udělat vysokou přilbici, jako jsem měl v Aragonii a co mi ji ty lumpové ve Španělsku tak nestoudně ukradli.
MATKA UBU: Mohl by sis taky pořídit deštník a kaftan, který by ti šel až na paty.
OTEC UBU: Ó, podléhám pokušení. Hrom do hovniska, hovnisko do hromu, jestli toho krále někdy potkám u lesa, zle se mu povede!




SLOŽENÍ ORCHESTRU

Hoboje, šalmaje, moldánky,
basová tuba, flažolety,
flétny, velká flétna,
fagot, kontrafagot, trojitý fagot,
malé černé trubky,
bílé špičaté trubky, lesní rohy,
pozouny, trombóny,
zelené olifanty,
pastýřské píšťaly,
dudy, bombardóny, tympány,
buben, turecký buben,
Velké varhany




OSOBY

OTEC UBU

MATKA UBU

KAPITÁN OBRUBA

KRÁL VÁCLAV

KRÁLOVNA ROSAMUNDA

BOLESLAV

LADISLAV

HROMOSLAV

GENERAL LASCY

STANISLAV LECZINSKÝ

JAN SOBĚSKÝ

MIKULÁŠ RENSKÝ

CAR ALEXEJ

KLÍN

SLOUP

TYČKA

SPIKLENCI A VOJÁCI

LID

MICHAL FJODOROVIČ

ŠLECHTICI

ÚŘEDNICI

STÍNY PŘEDKŮ

RADOVÉ

FINANČNÍCI

FINANČNÍ POCHOPOVÉ

SEDLÁCI

CELÉ RUSKÉ VOJSKO

CELÉ POLSKÉ VOJSKO

STRÁŽCI MATKY UBU

KAPITÁN

MEDVĚD

PFINANČNÍ KŮŇ

STROJ NA KUCHANÍ MOZKŮ

 POSÁDKA

KAPITÁN












OTEC UBU Přineste bednu na šlechtu a hák na šlechtu a nůž na šlechtu a knihu na šlechtu! Potom nechte předstoupit šlechtu.
MATKA UBU Prosím tě, otče Ubu, mírni se.
OTEC UBU Mám čest oznámit vám, že abych obohatil království, zahubím všechny šlechtice a zaberu jejich statky.
ŠLECHTICI Hrůza! Lide a vojáci, pomoc!
OTEC UBU Přiveďte prvního šlechtice a podejte mi hák na šlechtu. Ty, kteří budou odsouzeni k smrti, pošlu do hladomorny, odtamtud spadnou do sklepaní Dikobrazího a do Šestákové kasematy, kde jim bude vyňat mozek. (K šlechtici) Kdo jsi, holomku?
ŠLECHTIC Hrabě Vitébský.
OTEC UBU Kolik obnášejí tvoje důchody?
ŠLECHTIC Tři miliony rixdalů.
OTEC UBU Odsouzen!
(Uchopí ho hákem a vstrčí do díry)
MATKA UBU Zvířecí surovost!
OTEC UBU Druhý šlechtici, kdo jsi ty? (Šlechtic neodpovídá) Odpovíš, holomku?
ŠLECHTIC Velkovévoda Poznaňský.
OTEC UBU Výborně! Výborně! To mi úplně stačí. Do díry. Třetí šlechtici, kdo jsi ty? Vypadáš ohavné.
ŠLECHTIC Vévoda Kuronský, města Rigy, Revelu a Mitavy.
OTEC UBU Velmi dobře, velmi dobře! Nemáš už nic jiného?
ŠLECHTIC Nic.
OTEC UBU Tak do díry. Čtvrtý šlechtici, kdo jsi?
ŠLECHTIC Kníže Podolský.
OTEC UBU Jaké máš důchody?
ŠLECHTIC Jsem na mizině.
OTEC UBU Za tu drzost táhni do díry. Pátý šlechtici, kdo jsi?
ŠLECHTIC Markrabě Toruňský a vojvoda Polocký.
OTEC UBU To není moc. Nemáš už nic jiného?
ŠLECHTIC Stačilo mi to.
OTEC UBU No co, lepší něco nežli nic. Do díry. Co zase žbrbláš, matko Ubu?
MATKA UBU Jsi příliš ukrutný, otče Ubu.
OTEC UBU Inu, bohatnu. Dám si přečíst seznam SVÝCH statků.  Písaři, přečtěte seznam MÝCH statků.
PÍSAŘ Hrabství Sandoměřské.
OTEC UBU Začni knížectvími, vrtáku!
PÍSAŘ Knížectví Podolské, velkovévodství Poznaňské, vévodství Kuronské,hrabství Sandoměřské, hrabství Vitěbské, vojvodství Polocké, markrabství Toruňské.
OTEC UBU No a dál?
PÍSAŘ To je všechno.
OTEC UBU Jak to, všechno? Tak dobrá, sem se šlechtici, a protože chci pořád bohatnout, dám popravit všechny šlechtice, takže mi připadnou všechny jejich statky. Honem, nacpat šlechtu do díry: teď! (Šlechtici jsou vecpáni do díry)
Pospěšte si trochu, teďka chci dělat zákony.
VŠICHNI To se pozná.
OTEC UBU Nejdřív zreformuju spravedlnost a pak přistoupíme k financím.
NĚKTEŘÍ ÚŘEDNÍCI Ohrazujeme se proti jakékoliv změně.

OTEC UBU Hovnajs!



Vojen Koreis jako král Ubu

 


Kdo toto slovo vymyslil?
Odpověď zní, skoro určitě Jiří Voskovec. Jak k tomu došlo?

Alfred Jarry (1873-1907) napsal původní verzi Ubu Roi když mu bylo pouhých patnáct let. Původně to bylo míněno spíš jako studentský žertík, namířený na muže jménem Hébert, který učil fyziku v lyceu do něhož Jarry tehdy chodil. Původně se hra měla hrát s máňásky, měla ale později několik verzí. Ta z roku 1896 se dočkala premiéry v prosinci toho roku, ta ale vyvolala takové hromadné výtržnosti, že už se poté za autorova života nehrála. Na počátku stálo slovo a tím slovem bylo MERDRE, což je pozměněné "merde", francouzský vulgární výraz pro produkt živočišné látkové výměny.

Paříž kolem roku 1900 přímo bujela novými myšlenkami, zakládaly se nové a nové umělecké směry, v různých žánrech. Když se kolem první světové války objevil na scéně dadaismus, Jarryho Ubu se stal přímo modlou dadaistů. Z Paříže nebylo tehdy daleko do Prahy, kde avantagardní umělci, jimiž byli například Jaroslav Seifert, Karel Teige, Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister i jiní, v roce 1920 založili umělecký spolek Devětsil. Bylo jen otázkou času, kdy se někdo pokusí o inscenaci Jarryho provokativní hry. Došlo k tomu nakonec v roce 1928, brzy poté kdy už Osvobozené divadlo, původně založené Devětsilem, opanovali Voskovec a Werich, spolu s režisérem Jindřichem Honzlem. Dada má v jejich tvorbě zcela zvláštní místo.

Když se tehdy připravoval Král Ubu pro svou pražskou premiéru, v níž Werich hrál otce Ubu a Voskovec kapitána Obrubu, Voskovec, který měl po babičce francouzské konekce a dokonce asi po tři roky ve Francii chodil do školy, se přirozeně ujal úkolu hru přeložit. Tehdy vzniklo slovo "hovnajs". Voskovec spolu s Werichem byli mistry novotvarů, připomeňme si slova jako napnelismus a cukatura, kravinium, hovadno, hovadismus, atp. Hovnajs a hovnisko sem tedy patří a nejspíš si tato slova vymyslel Voskovec, i když Werich mohl na tom mít nějaký podíl.

Rád bych sem dal víc z tohoto překladu než jen tyto malé ukázky ze začátku a konce hry. Bohužel, riskoval bych tím, že poruším nějaká existující autorská práva, o nichž mnoho nevím. Jiří Voskovec zřejmě v nějaké době po převratu tato práva přepsal na svého bratra Prokopa, nejspíš proto, aby jeho hry měly za komunistického režimu větší šanci k uvedení, než by tomu bylo kdyby jejich autorem byl emigrant. Jaká přesně byla mezi oběma bratry osobní dohoda není jasné, ví se ale, že Prokop Voskovec učinil jen nepatrné změny v textu tam, kde tento potřeboval zaktualizovat. Když divadlo Na zábradlí uvedlo dnes už legendární inscenaci Krále Ubu, jako autor byl zde už uváděn Prokop Voskovec a tak tomu zůstává dodnes.

Plakát k pařížské premiéře z roku 1896

Plakát k pražské premiéře z roku 1928





Jak jsem hrál otce Ubu v Austrálii

(minus hovnajs)!


Vojen Koreis

 

      Psal se rok 1983. V Austrálii jsem už žil deset let, na krk se mi právě pověsila čtyřicítka a kromě občasných vystoupení s pěveckým sborem waleských horníků či zapění arií Vodníka nebo Kecala, na objednávku při nějakých vlasteneckých oslavách, jsem na jeviště nohou nevkročil. Přitom mi v žilách pořád proudila ta virem divadelním kdysi infikovaná krev. Pouštěním žilou, jímž bylo moderování rozhlasových pořadů, se to zjevně nikdy úplně nevyléčilo.


   S přítelem Eliotem jsme v té době natočili několik kulturně zaměřených rozhlasových pořadů v angličtině. Jednou v neděli odpoledne jsme začali pracovat na jiném; zatím jsme si ale jen vyměňovali nápady. Řeč se stočila na absurdní divadlo
Eliot totiž nedlouho předtím režíroval pár Ionescových her uváděných zde ve francouzštině s pomocí organizace Aliance France. Vzpomínal jsem na to, jak v létě 1965 uspořádalo divadlo Na zábradlí sezónu svých her v karlovarském divadle, kde jsem tehdy pracoval. Byly mezi nimi také obě klíčové hry absurdního divadla, Čekání na Godota od Samuela Becketta a pradědeček veškerého surrealismu Král Ubu, kterého už v roce 1888 a původně pro maňáskové divadlo, napsal tehdy jen patnáctiletý génius Alfred Jarry. V obou těchto hrách měl hlavní role Jan Libíček, který zejména jako Ubu absolutně exceloval! Tuhle roli bych si chtěl zahrát, říkal jsem si tehdy!

 

      S Eliotem nás až doposud poutaly spíš jiné zájmy; sice věděl něco o mé herecké minulosti, netušil ale, že mám nějaké vědomosti o absurdním divadle a o Jarrym. Když jsem se zmínil o patafyzickém stroji, málem proto spadl se židle! Přestože je Židem, Eliot je silně nasáklý francouzskou kulturou a tak trochu i tou francouzskou arogancí, jež vede některé příslušníky tohoto národa k přesvědčení, že ten kdo nedokáže po francouzsku ráčkovat, nemá nárok na to mít o takovýchto esoterických záležitostech, jakou je bezesporu patafyzika, povědomí. Vysvětlil jsem tehdy Eliotovi, že o takovém patafyzickém stroji, jaký byl v 60-tých letech vystavený ve vestibulu divadla Na zábradlí, pokud se právě nepoužíval na jevišti v Králi Ubu, kdy býval dokonce uveden do chodu, se žádnému Frantíkovi ani nesnilo. Bavili jsme se toho dne potom už jen o patafyzice a o divadle a rádio jsme pustili z hlavy. Však už to nějak spolu před mikrofony zaimprovizujeme, nebude to poprvé! Eliot začal opatrně sondovat, co bych jako řekl na to, kdybychom se spolu dali do inscenování Krále Ubu anglicky? A co kdybych se ujal hlavní role? To se odmítnout tak nějak moc dobře nedalo!


     Při příštím setkání se Eliot už vytasil s anglickým překladem Ubu Roy, který mi dal, abych si to přečetl. Nedlouho nato už přišel s tím, že má předběžně zajištěné místo činu, dokonce dvě místa. Jedním mělo být divadlo Cement Box při queenslandské univerzitě, po němž bude následovat La Boite, které již v té době mělo reputaci nejlepšího experimentálního divadla v Brisbane. Dnes už patří k absolutní australské špičce. Tak se i stalo. Oba divadelní sály měly zvláštní a zajímavý tvar. Cement Box, který se podle slavného australského divadelního a filmového herce, který zde studoval i hrál, nedávno přejmenoval na Geoffrey Rush Drama Studio, měl tehdy hlediště ve tvaru písmene L, s diváky po dvou stranách. La Boite, i když se dnes přestěhovalo jinam, na kampus druhé hlavní brisbaneské univerzity, zůstává arénou s hledištěm po všech čtyřech stranách, tak jak už bylo tehdy. To znamenalo výzvy dvojnásobnou a čtyřnásobnou, dohromady osminásobnou! Každý z těchto sálů pojal kolem 200 diváků. Veliký nápor diváctva jsme neočekávali; od počátku jsme to brali spíš jako komorní záležitost. Pokud jsme věděli, naše produkce Krále Ubu v roce 1983 měla být první v Austrálii a průzkumy, které jsem nedávno dělal na internetu, skutečně neodhalily žádnou, která by jí byla předcházela. Pořád ale tomu tak nějak odmítám uvěřit, že to Jarrymu trvalo bezmála století, než ho emigrační úřady pustily sem do Austrálie.


     Herce jsme vybírali konkursem, což bývá zde běžnou praxí, nachomýtlo se i pár francouzských mimů na návštěvě v Austrálii, jichž jsme využili ve vložkách s pantomimou
. Hlavním problémem bylo ono proslulé Merdre! Když jím Firmin Germier poprvé zarachotil z pařížského jeviště do hlediště, obecenstvo revoltovalo. Hra byla nakonec stažena a za autorova života se už nehrála. Voskovcovo české "Hovnajs!", kterému věnuji celou tuto internetovou stránku je sice rozkošné slůvko, přiznejme si ale, že merdre to není a ani se jím být nesnaží. Postrádá tu výsostnou autoritu francouzského zdvojeného rachotivého "r". Angličtina je na tom asi ještě hůř než čeština. Jeden z překladů o nichž jsme uvažovali tam měl slovo “turrrd”, které sice zní dobře, chybí mu ale ta správná dávka vulgárnosti, protože značí něco jako český výkal. To snad uznáte, už není tak docela ono. To samé platí o slově "shit" (v jednom kulhavém překladu “sheet”), které v dnešní mluvě hádám užívá jako citoslovce ve slabších chvílích už i samotná královna! Nakonec jsme se dohodli na verzi ¨prshit!" To "pr" na počátku jsem vždycky jakoby rty zaprděl (anglicky se tomu slušně říká "blow a raspberry") s takovým skoro jakoby "r", což tomu dodalo to správné aroma. Navíc se to s podobným zvukovým efektem mohlo dát také před slovo "finance", což je oblast jíž Ubu jako vládce-diktátor moc nerozumí a tudíž jí opovrhuje. Své herecké kolegy jsem ale předem upozornil, že nemohu ručit za to, že je na jevišti přitom nepoprskám.


          Scéna byla jednoduchá. Na zábradlí měli jako středovou ozdobu rezavou a vrzavou postel a tři popelnice – my jsme prostě užili pár židlí a praktikábl. Ten představoval postel, tribunu, trůn, celkem cokoliv. Génia typu Havla mladšího jsme při ruce neměli, takže o konstrukci patafyzického stroje jsme ani neuvažovali. Podařilo se nám zato stvořit dosti impozantní "Disembraining Machine" neboli stroj na kuchání mozků neboli gilotinu, která produkovala pěkně se koulející hadrové hlavy. To nejlepší přišlo v tom místě, kdy se má strhnout válka. Ruský car (hovořící s jižanským americkým přízvukem; ruský jsme z toho herce nedostali ani párem volů, takhle to ale mělo zajímavý efekt a posunulo to absurdním způsobem celou věc blíž k realitě) na jedné straně a Ubu se svou družinou na straně druhé, nechali do hlediště přinést dva velké koše plné malých polštářků a vyzvali obecenstvo k tomu, aby se války zúčastnili. Jedna strana hlediště potom válčila proti té druhé a často se bojující diváci tolik zabrali do své vlastní hry na válku, že jsme je museli přivádět skoro násilím k tomu, aby začali opět sledovat tu naši hru. Měl jsem k tomu jako Ubu ovšem dvě důležité a hrozivě vyhlížející rekvizity, the enema stick and pshit hook (hůl s hadicí na konci a pořádný hák).

    Premiéra dopadla celkem dobře, jakož i následující reprízy. Nejživější vzpomínky mám ale na to poslední představení, v aréně La Boite. Byla to tzv. La Bamba, což bylo tehdy velmi populární sobotní představení začínající se o půlnoci. Cítil jsem se ve formě, obecenstvo bylo obzvlášť vnímavé a dobře reagovalo, takže jsem hodně improvizoval a uváděl tím své kolegy do rozpaků. Měli mi například zpívat sbor k písni, kterou Ubu zapěje předtím než nakáže, aby se konaly orgie. Tu pro nás složil jakýsi mladý australský skladatel, který měl být  sice nadějný, jehož jméno si ale už nepamatuji. Mně se nikdy moc nelíbila, takže místo ní jsem pro tentokrát spustil spontánně “Finchhan del vino” — šampaňskou arii z Mozartova Dona Giovanniho. Ubovi dvorní patolízalové usazení v polokruhu u mých nohou, nevěděli, co by mi k tomu zpívali a tak na mne jenom obdivně civěli.

 

     Byla horká vlhká letní noc a v divadle nefungovala pořádně klimatizace. Když někdy ke třetí hodině ranní ukončil Ubu hru zvoláním, “Nebýt Polska, nebyli by žádní Poláci!”, strhl se potlesk. Klaněl jsem se v té aréně kolem dokola a pot ze mne tekl v potocích. Tu přišel dolů na jeviště mladý muž a entuziasticky mi nabídl láhev piva – přesně to, co jsem potřeboval! Ladilo to navíc perfektně s celkově uvolněnou atmosférou večera, vlastně rána. Vypil jsem ji jedním douškem, jen to zasyčelo a vyvolalo víc potlesku. Přinesl další. Potom se kamsi ztratil. Ptal jsem se později, kdo byl onen dobrodinec? Eugene Gilfedder, prohlásil kdosi s úctou v hlase, prý nejnadějnější herec jakého kdy Brisbane mělo. Přijal mě tehdy tak nějak do cechu. Občas se s Eugenem potkáme. Hrál mj. Franze Kafku v australské hře, kterou napsal Timothy Daley a kterou jsem později přeložil do češtiny jako Kafka tančí. Učil jsem ho, jak správně vyslovovat “štrůdl”. Potkávali jsme se také při natáčení televizního seriálu, kde hrál jednu z hlavních rolí, zatímco já jsem tam měl malé štěky. Naposledy jsem Eugena viděl jako Salieriho v Amadeovi, asi před třemi roky. Absolutně nezapomenutelné představení! Už jen samotná atmosféra – hrálo se v hlavním sále zednářského chrámu, v historické budově uprostřed města. Eugene byl daleko, daleko nejlepší Salieri ze všech které jsem viděl, včetně toho filmového! Jak ten by asi hrál otce Ubu?


Autorovy osobní stránky: 

http://www.vkoreis.com

Vojen



OTEC UBU: Sire číšníku, přineste nám něco k pití.
(Všichni se usazují k pití)
MATKA UBU: Je to radost, že zakrátko zas uvidíme sladkou Francii, staré přátele a náš hrad v Mondragonu!
OTEC UBU: Jo, hned tam budem. Za chvíli jsme pod hradem Elsinorem.
SLOUP: Jsem jako vyměněn, když si vzpomenu, že spatřím své drahé Španělsko.
TYČKA:  Ano, a ohromíme své krajany vyprávěním o našich podivuhodných dobrodružstvích.
OTEC UBU: No samo sebou! A já se dám jmenovat Velmistrem Pfinancí v Paříži.
MATKA UBU: Výborně! Ach, co to bylo? Takový otřes!
TYČKA: To nic není. To jak jsme objížděli mys Elsinorský.
SLOUP: A teď náš ušlechtilý koráb uhání s větrem o závod po šerých vlnách Severního moře.
OTEC UBU: Moře chmurné a nehostinné, které omývá zemi, zvanou Germanie, proto tak pojmenovanou, že každý obyvatel této země má nějakou mánii.
MATKA UBU: Tomu já říkám vzdělání! Je to prý překrásná země.
OTEC UBU: Ach, pánové, ať je jak chce krásná, Polsku se nevyrovná. Kdyby nebylo Polska, nebylo by Poláků !

Konec



Alfred Jarry, tak jak ho denně potkávali občané Paříže počátkem 20. století



Alfred Jarry 1873-1907



©Voyen Koreis 2013 

 all rights reserved